Cesta domů do Betléma

Snad každý, kdo již někdy zavítal do Svaté země a do Betléma potvrdí, že návrat sem není pouhou návštěvou, ale návratem domů. I my jsme se vrátili a těšili na nový domov v Betlémě.

Čekáme v letištní hale v Ammánu. Noc je dlouhá a únavná. Právě máme za sebou putování po Jordánsku, Sýrii a Libanonu. Vzpomínek je bezpočet a nadšení neutichá. Jenže ta únava… Zkoušíme zavřít oči a snad i spát, moc to nejde. Spravit náladu by nám možná mohlo jedno kapučíno. Jenže to čekání… Kapučíno je náhle tatam a čas, zdá se, nespěchá. Ne teď. Čím víc se TAM přibližujeme, je to náročnější. V tu chvíli jakoby jedna jordánská noc byla delší než šest let a čtyři měsíce jiného čekání. Otvírám jedno oko, druhé by ještě radši spalo. To první pozoruje začínající ruch v okolí našeho dočasného letištního přebývání, to druhé sleduje matně blikající písmenka na monitorech opodál. Konečně to naskočilo. Letíme, směr Izrael, směr Tel-Aviv!

Po dlouhých letištních procedurách konečně projíždíme svatým městem Jeruzalém a netrvá dlouho a město vánočního příběhu v Palestinské autonomní oblasti nás vítá. Připojujeme se k nové skupině a prvním místem našeho betlémského putování se stává Pole pastýřů na betlémském předměstí Beit Sahur. Na tomto místě pastýři přijali od anděla radostnou novinu o narození Božího dítěte, které se odehrálo nedaleko odtud – v centru všeho betlémského dění. Připadá mi, že dosud stále sním. Ba ne, sen se splnil a skutečná realita je tu. Budeme procházet Betlémem individuálně (!), napadlo mě. Mým velkým štěstím je, že mám k sobě někoho, kdo souhlasí. Loučíme se s Polem pastýřů a ještě se chvíli vezeme autobusem do obchodu se suvenýry patřícího místním křesťanům. Nákupem je chceme podpořit. Líbí se nám ručně zhotovené výrobky z vonícího olivového dřeva: růžence, křížky a hlavně malé či o kapku větší betlémy. Zamlouvají se mi také čajové hrnky s barevnými obrázky Betléma i dalších svatozemských měst nebo výmluvným nápisem „šalom.“ V obchodě nabízejí taky dobrá vína ze zdejších vinic. Hned je letím koštovat a hlavně kupovat. Nákupům jinak moc neholduji a tak už pokukuji, jak odtud vykročit „do světa“.

Plni očekávání pokračujeme do středu Betléma, k bazilice Narození Páně, k mystickému místu s hvězdou. Z prostranství před bazilikou procházíme nizoučkým vchodem (120 cm) a skláníme se před tajemstvím, které chrám uchovává. K posvátné hvězdě je blízko a my se k ní dostáváme s laskavým dovolením místních v protisměru a nemusíme tak čekat na ono mimořádné betlémské setkání dlouho. Pomalu a jistě sestupujeme dolů a za okamžik pokládáme svoje ruce a především srdce na čtrnácticípou hvězdu naděje – na místo, kde se z Marie Panny narodil Ježíš Kristus. Jsme přímo u zdroje Vánoc! Je to pro nás velký dar. My se vrátíme…

Opravdu. Do jeskyně Narození opět směřujeme z Jeruzaléma, kde jsme strávili nezapomenutelný den s vlastním programem. V Jeruzalémě nasedáme do místního palestinského autobusu plného Arabů. Během jízdy městem přistupují na křižovatkách další domorodí pasažéři, takže je cesta veselá. Projíždíme někde podél Betléma, cestou nám dosud neznámou, čemuž se trochu divíme. To je přece jiná trasa než obvykle. Pohled na krajinu je zajímavý, ale… kde je Betlém a autobusové nádraží? Na konečné zastávce nás vítá místní taxikář. Naším přáním je vrátit se k vánoční hvězdě, prý jsme celkem daleko a máme se tam nechat odvézt. To se podařilo a my u ní klečíme znovu…

Jsme tu. Vrátíme se zas? To přání si uchovávám v srdci a uvědomuji si, že tak jako nyní, můžeme do Betléma putovat dnes a denně. Putujeme spolu se všemi, které vnímáme jako dar, se vším, co jsme, máme i nemáme. Se všemi starostmi i radostmi, o Vánocích i mimo ně. Při tomto putování nechť je vždy naším cílem Betlém jako domov lásky, naděje, přátelství, porozumění, radosti a dobroty.

Text byl zveřejněn na Christnet.cz