09.07.2016

Přes Polsko a Pobaltské republiky až do ruského Petrohradu

Autor: K. Voplakal
Přes Polsko a Pobaltské republiky až do ruského Petrohradu

Deník z cesty do Polska, Litvy, Lotyšska, Estonska a Ruska sepsal Ing. Karel Voplakal, CSc.

Ve dnech 8. - 14. června 2016 se uskutečnil velmi nevšední a zajímavý poutní zájezd do Pobaltských republik a do Ruska.

Na programu prvního dne cesty (středa 8. června) byl průjezd Polskem se zastávkou v Lagiewnikách; v tamním klášteře Matky Božího Milosrdenství ve 30. letech dvacátého století žila a zemřela omilostněná sestra Faustyna Kowalská, vizionářka, šiřitelka a propagátorka úcty k Ježíši Kristu, Dárci Božího milosrdenství. Ve slovenské kapli pod monumentální moderní bazilikou sloužili pro nás naši čtyři kněží první poutní mši svatou. Uvítala nás slovenská sestřička Blanka, která v tamním klášteře žije. Po prohlídce areálu včetně výstupu na věž jsme se přesunuli do nedaleké poutní svatyně zasvěcené nezapomenutelnému slovanskému papeži sv. Janu Pavlu II., který v době nacistické okupace Polska těžce pracoval v nedalekých dolech Solvay. Po dalších dvou hodinách jízdy jsme dorazili do místa prvního noclehu - nedaleko od polsko-litevských hranic.

Ve čtvrtek ráno po vydatné snídani („švédský stůl“) jsme se přiblížili k hranicím Litvy. Překročili jsme je zcela bez problémů - téměř jsme si ani neuvědomili, že jsme vstoupili na někdejší sovětské území. Cílem cesty byla asi třistatisícová litevská metropole Vilnius. Vzhledem k velikosti města nemá síť tramvají; městskou hromadnou dopravu zajišťují pouze trolejbusy a autobusy. Město vyhlíží zcela evropsky. Jsou zde sice i pravoslavné kostely, ale většina je katolických a protestantských. Dominantou je gotický kostel svaté Anny a katedrála svatých Stanislava a Vladislava s kaplí sv. Kazimíra. Tato svatyně má pro Litvu obzvláštní význam i z hlediska státnosti, proto, že se tam v roce 1991 konala velká protestní shromáždění za nezávislost republiky.  Když jsme pak projížděli ke kapli Panny Marie v Ostré Bramě kolem vilniusského hlavního nádraží, někteří z nás si všimli vystavených naleštěných lokomotiv a příměstských vlakových jednotek v expozici železničního muzea. Starobylá kaple Panny Marie v Ostré Bramě je významná i tím, že v ní byl posvěcen světoznámý obraz Božího milosrdenství. V dominikánském kostele je originál kresby Božího milosrdenství;  působila tam sestra Faustyna Kowalská. Když jsme ke kostelu dorazili, právě se tam konala svatba; bylo příjemné vidět rozzářené tváře novomanželů i jejich přátel, vycházejících z kostela, kde jsme pak měli  druhou mši svatou naší pobaltské pouti. Odtud jsme se pak přemístili na ubytování. Součástí večeře byl chutný boršč.

V pátek 10. června jsme po snídani  odcestovali na významné litevské poutní místo Šiluva se starobylým milostným obrazem Matky Boží. Obraz měl pohnutou historii: v roce 1532 - v době expanze kalvinismu - musel být zakopán, aby unikl zkáze. Po dalších 76ti letech se zde událo zjevení plačící Panny Marie pasáčkům, což vedlo k postupné obnově katolické víry obyvatelstva. Přispělo k tomu i znovunalezení milostného obrazu díky zjevení stoletému slepci a první zázračná uzdravení, takže Šiluva se stala věhlasným poutním místem útěchy a naděje. Dalším mezníkem naší pouti byla návštěva „Vrchu křížů“ poblíž Siaulai. Místo, kde se tyčí desetitisíce křížů, z nichž nejvíce bylo vztyčeno na památku neúspěšné vzpoury proti sovětskému útlaku, navštívil v roce 1993 papež Jan Pavel II. Dozvěděli jsme se, že sovětský režim tyto kříže likvidoval a v roce 1981 dokonce nechal tento pahrbek zplanýrovat. Ale kříže tam byly vztyčovány i potom.

V době naší návštěvy tohoto místa se dosud příznivé počasí pokazilo: ochladilo se a začalo pršet. Déšť nás provázel i do Lotyšska a jeho metropole Rigy. Názvy pobaltských států Litva a Lotyšsko v češtině podobně nezní, zato však v originále může snadno dojít k záměně: jména Litua (Litva) a Latvija (Lotyšsko) už na první pohled tak rozdílně nevypadají. Riga má ve srovnání s Vilniusem téměř trojnásobný počet obyvatel; po ulicích jezdí tramvaje československé výroby ještě z doby RVHP; od našich nejrozšířenějších T-3 se liší jen svým modrým zbarvením. Metropole byla založena německými křižáky. Dozvěděli jsme se, že období Reformace tam bylo velmi kruté; obyvatelstvo bylo nevybíravým způsobem přinuceno změnit víru. Kalvinistické obrazoborectví se silně projevilo na likvidaci výzdoby tamních chrámů. Mezi nimi má dominantní postavení luteránská katedrála. Místní katolická katedrála je zasvěcena apoštolu sv. Jakubovi. Ve městě je zachováno mnoho prvků středověkého opevnění: pevnostní věže, brány, hradby a valy. Po mši svaté následovala večeře a ubytování.

Čtvrtý den naší cesty (sobota 11. června) nás přivedl  do Tallinu, hlavního města třetího pobaltského státu - Estonské republiky. Někoho snad přitom napadla známá písnička: „Už se ten tálinský rybník nahání...“ Estonština je pro nás naprosto nesrozumitelný jazyk: spolu s finštinou a maďarštinou tvoří skupinu velice odlišných ugrofinských jazyků a je naprosto nepodobná jazykům užívaným v sousedních Litvě či v Lotyšsku. Deštníky jsme v Tallinu  sice ještě neodložili, ale počasí se začalo výrazně zlepšovat. Snad i proto se nám tam velice líbilo. Město je sice menší než Riga, ale velice výstavné. Je v něm mnoho honosných hanzovních domů, ale i mnoho věží - kostelních, radničních i pevnostních. Na rynku se právě konal jarmark; bylo tam mnoho pestrobarevných plátěných obchůdků s různým zbožím, hrála muzika, byly tam k vidění malebné kroje prodejců. Radnice má pěkné podloubí, domy mají opravené fasády. Jsou tam i domy v původním gotickém slohu. Turisty lákají četné prodejny jantarových šperků. Strmou uličkou mezi hradbami jsme vystoupili na vrch s pevností Toompea se dvěma chrámy: pravoslavnou katedrálou zasvěcenou Alexandru Něvskému (vítězi nad křižáckým řádem Německých rytířů) a s evangelickou katedrálou. Katolický kostel Svatého Ducha byl místem naší čtvrté poutní mše svaté s českými zpěvy. Po celodenním bloudění tallinskými náměstími, ulicemi a chrámy a po dobré večeři jsme rádi ulehli. Nazítří nás už čekal přejezd do Ruska.

V neděli 12. června jsme překonali rusko-estonské hranice. Na hranicích stojí na dohled (a prý i na dostřel historických děl) dvě starobylé mohutné pevnosti – estoská a ruská. Přejití této hranice nebylo však tak snadné jako mezi jednotlivými pobaltskými republikami Shenghenského postoru; bylo s tím spojeno mnoho formalit: především bylo nutné mít ruské vízum. Na celnici jsme dokonce museli opustit autobus a projít jednotlivě úředními přepážkami. Nakonec všecko dobře dopadlo a doputovali jsme do druhého největšího ruského města Sankt Petersburgu, přibližně třikrát lidnatějšího než Praha. Jakožto sídelní město budované plánovitě carem Petrem Velikým má Petersburg už od začátku charakter moderního velkoměsta plného paláců. Na jejich výstavnost car Petr přísně dohlížel; majitelé staveb museli dbát na reprezentativnost svých sídel. Řeka Něva s přítoky je překlenuta stovkami mostů a můstků, z nichž některé mají délku i přes kilometr. Mosty přes hlavní tok Něvy musely být opatřeny zvedacím zařízením (podobně jako londýnský Tower Bridge na Temži), aby jimi mohly proplouvat i obchodní plachetnice s vysokými stožáry i válečné koráby baltické flotily. Prohlédli jsme si monumentální hlavní chrám „Isakijevskij soubor“, jehož úctyhodný průměr hlavní lodi činí přes sto metrů a výška mohutné kupole rovněž tak. Po zbytek dne jsme projížděli městem a jedinou povinností bylo vyměnit několik Eur za ruble (v poměru jedno Euro za 75 rublů), abychom měli na vstupné, na výbornou zmrzlinu a na suvenýry. Nedělní mše svatá byla tentokrát dost pozdě, s mimořádně krátkým kázáním a v netradičním prostředí: v koutě hotelové chodby.

Pondělí dne 13. 6. mělo na programu návštěvu carského letního sídla Petěrgóf (za socialismu přejmenovaného na Petrodvorce). Car Petr Veliký si přál mít ve své říši obdobu francouzského královského sídla Versailles. Svůj francouzský vzor v mnoha ohledech dokonce překonal. Na výzdobě honosného paláce i na pokrytí soch u fontán bylo použito neuvěřitelné množství ryzího zlata. Systém fontán v ohromném zámeckém parku je velmi důmyslný a malebný. Od paláce k mořskému zálivu vede plavební kanál lemovaný pozlacenými sochami satyrů, nymf a dalších mytologických bytostí. Některé sochy symbolizují dlouholeté a periodické rusko-švédské války, v nichž ruská bitevní flotila mívala zpravidla „navrch“. Za nacistické blokády tehdejšího Leningradu byla areál Petrodvorců v německých rukou - a při závěrečných bojích, kdy Němci museli ustoupit a blokádu zrušit, došlo k velikému poškození paláce i parku; naštěstí mnoho vzácných exponátů bylo tehdy dobře ukryto a škody se už v průběhu šedesátých let podařilo opravit.

Po návratu z Petěrgófu zbyl ještě čas na zastávku v Petropavlovské pevnosti, resp. v chrámu svatých Petra a Pavla. I když je to samozřejmě pravoslavný chrám, má mnoho evropských prvků- je prý stavěn ve stylu „Petrovského baroka“. Uvnitř jsou tumby všech carů z vládnoucí dynastie Romanovců. Ostatky celé vyvražděné rodiny posledního cara mají nyní svou vlastní, zcela novou kapli.

Symbol sovětské revoluce – pověstný křižník Aurora jsme marně hledali na Něvě: je prý v opravě někde v docích válečného námořnictva. Dozvěděli jsme se však, že její úloha  „Velké říjnové revoluci“ nebyla taková, jak nás to učili: nestála tehdy naproti Zimnímu paláci a nestřílela na něj, protože v paláci v té době už Prozatímní vláda Kerenského nebyla. Křižník Aurora byl tehdy zakotven daleko odtud, při ústí Něvy do moře.

Při naší vyhlídkové jízdě Petrohradem jsme se zastavili u pravoslavného Kazaňského chrámu (soboru) s monumentální kolonádou, který sovětská vláda přeměnila na „muzeum ateismu“. Naštěstí nyní už chrám opět slouží svému původnímu účelu.  V blízkém katolickém kostele na ústřední petrohradské třídě - Něvském prospektu jsme měli naši poslední českou poutní mši svatou. Někteří z nás si po mši svaté ještě zaskočili do sousední kaple, kde probíhala ruská katolická bohoslužba – svátostné požehnání s loretánskými litaniemi.

Byl čas „bílých nocí“, a tak někteří obětovali spánek a vydali se na obhlídku zvednutých něvských mostů.

Ale v úterý ráno 14. t. m. už muselo být všecko sbaleno a hned po snídani jsme už s naloženými kufry odjeli k Zimnímu paláci na prohlídku světoznámé galerie Ermitáž. Každý jistě ocenil, že v této galerii se smí fotografovat (samozřejmě bez použití blesku). Výprava byla (podobně jako předtím v Petěrgófu) rozdělena na dvě části - na lidi neznalé a znalé ruštiny, protože česky mluvícím průvodcem byl pouze otec Rosťa a zvládnout padesát lidí najednou je i pro tak dobrého průvodce přece jen příliš mnoho. Na prohlídku nezbylo moc času, a tak prohlídka nemohla být příliš detailní, ale nejvýznamnější díla světových umělců jsme přece jen stihli. Jakousi „vlajkovou lodí“ této ohromné galérie je Rembrandtův slavný a působivý obraz „Návrat marnotratného syna“ – symbol Božího milosrdenství. Toto dílo je Ermitáži tím, čím je pařížskému Louvru Leonardova „Mona Lisa“ či drážďanskému Zwingeru Raffaelova  „Sixtinská madona“.

Následoval odjezd na mezinárodní letiště už asi dvě hodiny před odletem, velmi složité odbavování a mnohonásobné kontroly a konečně nástup do airbusu A 319 Českých aerolinií. Samotný let (cca 1500 km) trval přibližně dvě hodiny, a protože mraků moc nebylo, ti kteří měli štěstí sedět u okénka, si užili pozorování krajiny zdánlivě ubíhající docela pomalu v hloubce pod sebou. Dvakrát jsme letěli nad mořskými zálivy Baltu, minuli jsme Štětín, Poznaň a kdesi blízko Frýdlantského výběžku jsme přeletěli naši hranici.

Náš oblíbený „sprievodsa“ otec Rosťa s námi však neletěl: čekalo jej v Petěrsburgu dalších padesát poutníků, kteří za ním přiletěli tímtéž letadlem, kterým jsme my odlétali, a jež pak doprovázel autobusem opačným směrem. Budeme na něj rádi vzpomínat - na jeho zasvěcené místopisné i historické výklady i na jeho netradiční teologické úvahy.

Velice se nám líbil krásný čtyřdílný italský životopisný film, který nám při přejezdech promítali, o milovaném papeži sv. Janu  Pavlovi II. – o jeho mládí za nacistické okupace, o jeho blahodárném kněžském a biskupském působení za komunistické totality, o jeho papežském pontifikátu, o atentátu i jeho misijních cestách po celém světě, o jeho stáří, nemoci a smrti…

Na závěr cesty Veronika Čepelková poděkovala všem, kteří se o zdárný průběh cesty zasloužili. Náš vděk však patří především jí, protože bez  její iniciativy a aktivity by se tento nezapomenutelný zájezd sotva uskutečnil.

Ing. Karel Voplakal, CSc.

📌 NEPŘEHLÉDNĚTE: Všechny zájezdy nabízíme za stejné ceny jako centrála. Ceny v Kč vždy schvaluje centrála a jsou v nich zahrnuty všechny povinné příplatky (především letištní poplatky), které se hradí předem. Informace o dalších možných příplatcích hrazených předem a případných ostatních příplatcích hrazených na místě jsou uvedeny u jednotlivých zájezdů. K většině zájezdů navíc poskytujeme slevy. Děkujeme za přízeň!

❓ Přečtěte si odpovědi na časté otázky našich klientů.

09.07.2016

Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko a Rusko

Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko a Rusko

Lagiewniki, Vilnius, Šiluva, Hora křížů, Riga, Tallinn, Petrohrad, Petrodvorec

autor: VČ

 

Potřebujete poradit? Neváhejte nás kontaktovat!


 

PoutníZájezdy.CZ - specialista na poutní zájezdy po celém světě │ e-mail: info(zavináč)poutnizajezdy.cz

Doporučujeme vám poutní zájezdy do Lurd, Fatimy, Santiaga de Compostela, La Saletty, Medžugorje, Říma, Guadalupe a na další poutní místa.

Náš blog Svatá zeměPoutnictví Tiskárna GrantisKniha Po stopách apoštola Pavla

© Design, redakční systém: Webdesignum.cz

Nahoru Poutní zájezdy na Facebooku Poutní zájezdy na Instagramu RSS